Před nedávnem k nám do kanceláře přišla nabídka rodinného domku v Praze. V průběhu telefonického rozhovoru mě vlastník objektu ubezpečoval, že si naší společnost vybral na základě kvalitní inzerce v tištěných médiích a beze vší pochybnosti s námi uzavře výhradní smlouvu. Dohodli jsme si schůzku na následující den.

Na náběr jsem přijel standardně připraven, vlastníkovi odprezentoval informace o způsobu spolupráce s naší společností a uzavření exkluzivní smlouvy považoval za předem dohodnutou věc. Poté, co uplynula téměř hodina z naší schůzky, se řeč stočila na téma stanovení ceny nemovitosti.

Vzhledem k tomu, že jsempřed nedávnempodobnou nemovitosti v dané lokalitě prodal, byla má představa o ceně jasná. Navíc jsme s vlastníkem tuto otázku projednávali i v průběhu našeho telefonátu, přičemž se naše představy téměř nelišily. Jaké bylo mé překvapení, když mi pán domu sdělil informaci, že ho dopoledne navštívila makléřka ze síťové kanceláře a bez mrknutí oka mu sdělila prodejní cenu téměř o milion a půl vyšší. Jsem zvyklý téměř na vše, ale toto byl evidentní „přestřel“. Po další hodině diskuze jsem nakonec uzavřel výhradní smlouvu na cenu o trochu vyšší, než byla má původní domněnka.

K mému překvapení mi druhý den ráno volal jakýsi agresivní makléř, který na mě bez jakéhokoliv pozdravu vychrlil salvu invektiv. Maje dobrou náladu jsem ho nechal dokončit monolog a zjistil, že byl s vlastníkem v kontaktu několik týdnů přede mnou, vyfotil jeho nemovitost a tu pak umístil na svůj web.  Domníval se, že jsme si nemovitost identifikovali a „majitele“ ulovili ke spolupráci s námi. Vynaložil jsem poměrně mnoho úsilí, než jsem ho přesvědčil, že toto není styl naší firmy. Rozloučili jsme se  jeho omluvou a konstatováním, že už by si měl nechat napsat smlouvy o zprostředkování neb je zatím nepoužívá.